Věděli jsme to od začátku, jen nám nikdo neřekl, kam jít

Že je náš syn jiný, jsme cítili od chvíle, kdy začal chodit. Neuměli jsme to pojmenovat, ale věděli jsme to. Jenže od pocitu k odpovědi vede dlouhá cesta a nikdo nám na začátku nedal mapu.

Naše lékařka nám dávala doporučení, a tak jsme hledali, volali a psali. Obvodní lékař, psycholog, psychiatr. Každý měl nějakou radu, ale nic nesedělo. Pokaždé jsme odcházeli s pocitem, že jsme zase na začátku.

Nejtěžší nebylo čekání na diagnózu. Nejtěžší byla únava a frustrace z toho, že děláte všechno, co umíte, a pořád to nestačí. Bouchání do hlavy čímkoli, co měl v ruce nebo do zdi, nereagování na volání, jméno. Od okolí jen samé to bude dobrý nic mu není, bagatelizování toho pocitu, že mu něco je, jen nevíme co.

Zlom přišel až se speciálně pedagogickým centrem a vyšetřením v nemocnici v Brně. Poprvé jsme měli pocit, že nám někdo rozumí a ví, co dál. Naučili jsme se, že synovi pomáhá vidět, co ho čeká. Začali jsme si kreslit obrázky na každodenní věci: oblékání, čištění zubů, cestu ven. Mluvené slovo zmizí, obrázek zůstane. Nebyl to zázrak přes noc, ale den po dni bylo doma víc klidu.

Kdybychom měli poradit rodičům, kteří jsou na začátku: obraťte se co nejdřív na ranou péči, SPC nebo nějakého specialistu, nečekejte, až budete mít všechno vyřešené. A nemyslete si, že selháváte, když jste unavení. My jsme byli taky.